Londýnská křivda a železná ruka rudé barvy

Jedna z pokřivených kapitol příběhu mistrovství světa se psala v roce 1950 (zdroj 2.). O tom, že lední hokej není vždy jen o sportu, ale je i o politice, se přesvědčil československý národní tým, který se chystal na obhajobu zlatých medailí.

Období po válce pozměnilo uspořádání velmocí na hokejové mapě. Československo rázem hrálo s Kanadou vyrovnané zápasy a Británie se pomaličku klidila z uznávaných příček statistik a ustupovala do temného pozadí.

Proč Československo v Londýně 1950 neobhájilo titul? Protože sem nebylo vůbec vpuštěno – vízová politika s tou světovou zcela jistě nemá nic společného, že ano…

Časy po druhé světové válce byly sice pro náš hokej relativně úspěšné, ale hráči samotní se ocitli v jakési domácí kleci. Krušné chvíle odstartoval pád letadla nad průlivem
La Manche v roce 1948, při kterém zahynulo šest našich reprezentantů.

Ale to byl opravdu jen začátek, protože někteří další se „dočkali“ poděkování od komunistické strany za vzornou propagaci československého umění na ledě ve formě dovolené s vězeňským servisem. Režim se obával, že se sebevědomí hokejisté, kteří už byli schopni porážet celý svět, nebudou vracet ze zahraničí domů, což by asi nebyla nejlepší vizitka pro autoritativní vládu. Vše se „vyřešilo“ vykonstruovaným soudním procesem, který uštědřil na hokejová nebesa stoupajícímu mančaftu tvrdou a nekompromisní ránu. Do toho všeho vstupoval na lední plochy soupeř ohromných kvalit, který tento sport považoval za součást své propagandy…